Tereza - 29 let
S nadváhou jsem bojovala od mala, byla jsem obézní už jako miminko i jako puberťák. Částečně za to může genetika, maminka i další ženy v rodině jsou silnější, ale bylo mi i hojně dopřáváno, rodiče mi koupili, na co jsem měla chuť. Vyrůstala jsem na vesnici, občas jsem jezdila na kole nebo na bruslích, ale nikdy jsem k sportu příliš netíhla.
Mé první problémy začaly na gymplu, kdy jsem se kvůli své nadváze poprvé setkala s šikanou. V té době už si i rodiče začali uvědomovat, že mám problém a chtěli, abych začala sportovat, ale já se zavřela do sebe a představa, že bych šla cvičit někam mezi ostatní, pro mě byla nemyslitelná.
Po střední škole jsem v Olomouci nastoupila na přírodovědnou fakultu. Poznala jsem nové lidi a začala vnímat, že spousta z nich je na tom daleko hůř než já. Nikdo se mi nesmál, a já se konečně dokázala zbavit těch hloupých myšlenek, že nikam nemůžu. V prvním ročníku v letním semestru jsem se spolužačkami poprvé přišla do Proutku na Lafayettce. Byla tam fakt příjemná obsluha a kolektiv, kde se na mě nikdo špatně nedíval. Ze zvědavosti jsem zkusila jít i do běžného fitka, ale necítila jsem se tam dobře. V Proutku jsem chytla pozitivní vlnu a tím, že jsem nikdy předtím pořádně nesportovala, váha šla krásně dolů. Chodila jsem tam dva roky a zhubla 12 kilo.
Číst dále
Když jsem se snažila hubnout ještě jako puberťák, přestala jsem jíst a dívala se jen na váhu. Bylo mi jedno, kolik mám svalů, viděla jsem jen to číslo. Najednou se váha zastavila a já všechno vzdala. Jsem lev a když něco nemám hned, vykašlu se na to. To jsem se musela odnaučit. Až v Proutku, kdy mi trenérky začaly dělat pravidelně tělesnou analýzu, začala jsem chápat a poslouchat své tělo.
V té době jsem si nechala poradit s jídelním plánem a zjistila jsem, jak málo jím. Snažila jsem se naučit, že hladovění není cesta. Zpočátku mi přišlo šílené jíst 5x denně, ale zvykla jsem si. Dnes už si nic nevážím, vím, jako vypadá 120g jablko a že 130 g bílého jogurtu je pět polévkových lžic, své porce dovedu odhadnout. Díky cvičení a konzultacím s trenérkami jsem začala hubnout správně, a ještě měla super pocit, že můžu jíst hodně.
Je to hodně o tom chtít a vydržet.
Když jsem dokončila vysokou, vrátila se zpátky domů do Ostravy a v Proutku cvičím dodnes. V Olomouci ještě jako studentka jsem chodila cvičit určitě 4x týdně, kolikrát i místo přednášky. Dnes je to spíše 3x týdně, ale pravidelně. Pořád si hlídám jídlo. Samozřejmě, že jsou dny, kdy si doma objednáme třeba pizzu. Ale dříve bych si dala jeden dílek a měla obrovské výčitky, dnes si dám klidně tři, vychutnám si je a zase najedu na svůj obvyklý režim.
Motivací jsem pro sebe já sama, dnes už ano. Vždy jsem chtěla být hubená, protože to okolí očekávalo, protože se všude vystavují štíhlé a krásné holky a já chtěla být taky taková. Zlom ve vnímání sama sebe nastal až na vysoké, kdy jsem začala cvičit a mít se ráda. Pochvala okolí potěší, ale dělám to sama pro sebe. MUSÍM se změnilo na CHCI.
